Mýtus o demokratickém Hongkongu, který vzdoruje komunistickým utlačitelům z pevninské Číny, je svůdný. Jenže do pravdy má daleko. Skutečný Hongkong vypadá jinak: hrstka magnátů utlačuje svobodné obyvatele a výměnou za udržení svých ekonomických privilegií jde na ruku diktatuře. Situace je neudržitelná, píše pro Deník N sinolog a politolog Martin Šebeňa.
Dva miliony lidí v ulicích, vniknutí do parlamentu, obléhaní policejních stanic, ochromení letiště. To je výpočet nejvýraznějších akcí pořádaných v rámci protestů proti extradičnímu zákonu, který by umožnil vydávaní podezřelých osob do kontinentální Číny.
I když obyvatelé Hongkongu mají z čínského soudnictví a vězeňství upřímný strach, za normálních okolností by extradiční zákon tak ohromnou reakci nevyvolal. Teď se ovšem stal příslovečnou poslední kapkou, kvůli níž pohár trpělivosti místních přetekl.
Hněv a nespokojenost s vládou jsou výsledkem dvou procesů. Jednak událostí, které se odehrály bezprostředně před jejich začátkem. Viz uvěznění vůdců deštníkové revoluce včetně profesora práv Bennyho Taie, navrhovaný zákon o respektu vůči státní hymně, program na vybudování umělých ostrovů za v přepočtu 1,8 trilionu korun, zákaz politických stran a vylučovaní nepohodlných poslanců z parlamentu.
Ještě důležitější jsou ale dlouhodobé, strukturní problémy hongkongské společnosti. A ty vyplývají z politického zřízení, které ačkoliv přiznává občanům řadu svobod, je nedemokratické – a tudíž neobsahuje mechanismy, které by vůli lidu promítly do reálné politiky. Ano, vláda se svým voličům zodpovídá. Jenže těch voličů je jenom 1200. A jelikož jde zejména o nejbohatší lidi ve městě, jejich požadavky se od většiny obyvatel diametrálně liší.
Vláda v rukou magnátů
Myšlenka vlády ekonomických elit pochází ještě z dob koloniální vlády. Britové přizvali do výkonné moci zástupce obchodu a průmyslu, paradoxně s argumentem, že chtějí demokratizovat vládu. Byznysové elity se rády přidaly, protože pochopily, že z nové situace budou moci těžit. A měly pravdu. V rámci vyjednávání s guvernérem a dalšími zastupiteli britské koloniální vlády prosadily zákony, díky nimž si vytvořily řadu monopolů napříč sektory.
Když pak v 80. a 90. letech Peking a Londýn jednaly o budoucí podobě politického systému v Hongkongu, čínská strana měla eminentní zájem na tom, aby se místní obchodní magnáti podíleli na vládnutí i po roce 1997. Číňané si tehdy dobře uvědomovali, že v prvních dvaceti letech od otevření se čínské ekonomiky světu pocházely až dvě třetiny všech zahraničních investicí do země z Hongkongu. Čína si tehdy nemohla dovolit hongkongskou ekonomickou elitu znepřátelit.
Co to v praxi znamená? Předseda hongkongské vlády – který má dokonce byznysový titul „výkonný ředitel“ – je vybírán 1200 voliteli, které předtím nominovaly tzv. obchodní volební okrsky (functional constituencies). Takovými okrsky jsou třeba finance, pojišťovnictví, doprava a zemědělství. Ve většině okrsků mají hlavní slovo zástupci největších firem a tyto firmy samozřejmě vlastní nejbohatší magnáti.
Je ironií, že ve volbě mají kromě čínské vlády slovo i zástupci cizích států – třeba Singapuru a Spojených arabských emirátů – protože státní firmy z těchto zemí vlastní některé z hongkongských firem s hlasovacími právy. Také je potřeba připomenout, že magnáti neovládají úplně všechny okrsky – například ve školském okrsku má právo hlasovat všech 90 tisíc hongkongských učitelů. Přesto je systém nastaven tak, aby magnáti měli za všech okolností pohodlnou většinu.
Podobným způsobem funguje i hongkongský parlament. V něm se sice 40 ze 70 poslanců vybírá demokratickým způsobem ve všeobecných volbách, dalších 30 ale opět vybírají magnáti v obchodních volebních okrscích.
Když následně Peking potřebuje, aby byl vybrán jeho kandidát na správce Hongkongu nebo aby v parlamentu prošel určitý zákon, musí získat magnáty na svoji stranu. Ti na oplátku očekávají, že vláda bude prosazovat politiku, která pomůže jejich obchodním zájmům.
Nesvobodná ekonomika
Hongkong je často propagován jako Mekka kapitalismu, nejliberálnější ekonomika na světě, kde je radost dělat byznys. Viz analýza amerického think tanku The Heritage Foundation, která letos označila Hongkong už po pětadvacáté za nejsvobodnější ekonomiku na světě. Jak do toho zapadají monopoly?
Jednoduše: liberálním analytikům se líbí, že v Hongkongu je minimální ochrana práv zaměstnanců, není snadné založit odbory a naopak, dá se rychle otevřít nová firma a platí se minimální daně. Fakt, že v Hongkongu chybí něco jako antimonopolní úřad, je zkrátka nezajímá.
Realita je ovšem taková, že až dvě třetiny veškeré ekonomické aktivity ve městě jsou v rukou tzv. kumpánských kapitalistů (crony capitalists), tj. podnikatelů, kteří vydělávají především díky kontaktům na vládu. Nejlukrativnější je podnikání v energetice, dopravě a nemovitostech.
Na příkladu nejbohatšího Hongkonžana Li Ka-shinga lze ukázat, jak jejich kontrola proniká nejen do ekonomiky, ale i do každodenního života obyvatel. Li vlastní ve městě tisíce bytů, elektrárny, autobusové společnosti, trajekty, přístav, většinu supermarketů, lékáren a drogerií. Často se stává, že běžný člověk bydlí v bytě vlastněném Li, jezdí jeho autobusem do práce v jedné z jeho firem a nakupuje v jeho supermarketech.
Licence na výrobu elektrické energie a provozovaní autobusů, lodních linek a přístavů vydává přímo vláda. Supermarket si teoreticky může otevřít kdokoliv, ale realita je jiná. V roce 1994 přišla do Hongkongu francouzská firma Auchan (vlastní například Carrefour), pronajala si prostory a otevřela supermarkety. Problém však byl, že si pronajímala u pana Li, který vlastnil také konkurenční síť obchodů.
A tak Li sice prostory pronajal, ale neumožnil k nim přístup aut, načež Auchan neměl jak své obchody zásobovat a po prodělání asi 120 milionů dolarů se z Hongkongu stáhl. Li Ka-shing zůstává neomezeným vládcem hongkongského maloobchodu, což se zrcadlí ve vysokých cenách za potraviny.
Monopolistická situace je i v dalších oblastech – plyn, voda, taxislužby, stávkování, letecká doprava, burza cenných papírů, zábavní parky. Zajímavostí je, že ze situace neprofitují jenom hongkongské firmy, ale někdy se dostane i na cizince. Kromě Brity vlastněných firem, které se drží svých monopolů od dob, kdy pašovaly opium, je to například i americký gigant Disney, který ve městě otevřel nejmenší ze svých zábavních parků. Když je park ve ztrátě, jde to na účet hongkongské vlády, když vydělá, většina zisku patří Hollywoodu.
Podtrženo, sečteno: magnáti, kteří přes své monopoly prodražují život ve městě, mají každý navíc několik hlasů ve volbě správce Hongkongu. Je zřejmé, že nebudou podporovat politiku, která by ekonomiku liberalizovala, natož požadavky na zavedení všeobecného volebního práva. Přišli by tím o svá privilegia a možnost posouvat vládní politiku tím správným směrem.
Jádro problémů? Nemovitosti
Základní politikou vlády je držet ceny nemovitostí co nejvýše. Má pro to dva zásadní důvody.
Zaprvé, součástí portfolia každého magnáta jsou nemovitosti a stavební firmy.
Zadruhé, daňový systém, který současné vlády zdědily od Britů. Britská koloniální politika se na celém světě řídila pravidlem, že Británie do kolonií neinvestuje peníze a místní guvernéři si je musejí lokálně vybrat. A hlavním zdrojem příjmů byla půda: peníze pro vládní rozpočet pocházely buď z prodeje vládních pozemků, nebo z daní z nemovitostí.
Tímto principem se hongkongská fiskální politika řídí dodnes. Většina příjmů do místního rozpočtu pochází z daní z nemovitostí. Proto si Hongkong může dovolit nízké korporátní daně – a proto také nikdy nezavedl daň z přidané hodnoty.
Vláda má vícero nástrojů, jak ceny nemovitostí tlačit nahoru. Na jedné straně omezuje nabídku a na straně druhé posiluje poptávku. Poptávku stimuluje zejména systémem „jednosměrných povolení“, které Číňanům z pevniny umožňují imigrovat do Hongkongu. Denně se vydává až 150 takových povolení a od zavedení tohoto opatření se do města přistěhovalo téměř 800 tisíc lidí, čili deset procent populace. Zároveň Nejvyšší odvolací soud v roce 2001 rozhodl, že děti čínských rodičů narozené v Hongkongu automaticky dostanou občanství, což nastartovalo porodní turistiku.
A jak vláda omezuje nabídku? Zásadní je výstavba sociálních bytů, kterou se snaží odložit, zpomalit nebo prodražit. Čím víc sociálních bytů, tím nižší poptávka po komerčním bydlení nabízeném magnáty. A když už se musí stavět, tak ať to stojí co nejvíc, aby si i stavební firmy magnátů přišly na své.
Situaci nepomáhá fakt, že jsou ve městě tisíce prázdných bytů. Bohatí investoři, především z Číny, skupují byty a prodají je, až se jejich hodnota dostatečně zvedne. Nemají zájem byty pronajímat, protože je to pro ně jenom práce navíc.
Dalším problémem je „politika malých domů“, také britské dědictví. Podle ní si může každý obyvatel původních vesnic v Nových Teritoriích (jedna ze tří oblastí Hongkongu) postavit na vládním pozemku dům – a za pozemek platit nemusí. Diskriminační opatření způsobuje, že se na mnoha místech nemůže stavět, protože se na ně vztahují nároky původních obyvatel. Ti svá práva často nelegálně prodávají developerům, kteří na tom opět profitují na úkor většiny obyvatel.
Vesničané mají nadto své zastupitele ve volitelských sborech a ovlivňují volbu vlády a složení parlamentu. Jsou tak nadměrně privilegovanou vrstvou obyvatel, a proto se současných protivládních protestů neúčastní. Nepřekvapí, že se triády během útoku na demonstranty na konci července ukrývaly ve vesnicích – většina místních mafiánů se rekrutuje právě z vesnic a bojuje za zachování svých privilegií.
Je potřeba radikální změna
Poslední britský guvernér Chris Patten se jednou vyjádřil, že Hongkong má svobodu bez demokracie. Tento paradoxní systém fungoval pod koloniální správou několik desítek let. Základem úspěchu byl fakt, že i nedemokraticky jmenovaná vláda naslouchala obyvatelům a snažila se řešit zásadní sociální a ekonomické problémy společnosti.
To se změnilo po přechodu pod čínskou správu. Vláda se ocitla zcela v zajetí zájmových skupin, které se bezostyšně pustily do drancování místního bohatství. Mají k tomu svolení od čínské vlády, která od nich na oplátku očekává maximální loajalitu. Dnešní Hongkong je tudíž příběhem ekonomického útlaku populace hrstkou magnátů, kteří výměnou za udržení svých privilegií umožňují diktatuře vládnout nad svobodným obyvatelstvem.
Současné protesty proto správně požadují naprostou změnu systému od základů. Volba správce Hongkongu všeobecným volebním právem by takovou změnu určitě přinesla.Jenže jak ukázala deštníková revoluce na podzim 2014, pro Peking je tato alternativa nemyslitelná. Peking má ještě možnost zbavit se magnátů: znamenalo by to sice přímou vládu Pekingu nad městem, na druhou stranu by to však umožnilo ekonomice volněji dýchat. Současná situace je každopádně neudržitelná – a to znamená, že protestní hnutí v Hongkongu jen tak neskončí.
Text pôvodne vyšiel na portáli Deník N.
