Když začal ruský režisér Vitalij Manskij natáčet svůj dokument V paprscích slunce (Under the Sun) o životě „jedné velmi obyčejné rodiny žijící v nejlepší zemi na světě“ jistě nečekal takový výsledek. A stejně tak jej nečekali ani severokorejští pracovníci, kteří na Manského a jeho filmařský štáb při natáčení dohlíželi, „aby se neztratili a neudělali nějakou chybu“. Výsledný film se totiž značně liší od předem dohodnutého a autoritami posvěceného scénáře, jež měl Severní Koreu a život v ní předkládat zahraničnímu publiku v propagandou odsouhlaseném, a tedy v nejlepší možném světle. Přestože z reálného života toho ve snímku mnoho nevidíme, je nám jasné, že všechno je tak trochu vykonstruovaná iluze.
„Nahraný“ dokument
Původním záměrem bylo natočit dokument o rodině Zin-mi, holčičky, která se společně se svými vrstevníky stává členkou severokorejské verze Pionýra. K důležitému životnímu milníku jí i jejím rodičům gratuluje kdekdo – vysloužilí veteráni, učitelé i spolupracovníci na otcově i matčině pracovišti. Prostě běžné události, které se dějí každé druhé severokorejské rodině, chtělo by se říct. Avšak ukazuje se, že pravda je poněkud jinde. Otcovo i matčino povolání bylo kvůli filmu změněno, nejspíše aby lépe odpovídalo dělnickému charakteru ideální komunistické rodiny, scény jsou nahrané, repliky naučené, lidé vcházejí do záběrů na povel „režiséra“. Vše tedy dost daleko běžným praktikám filmového dokumentu.
A čeho je moc, toho je příliš, řekl si nejspíš Manskij, kterému by kvůli všudypřítomným zásahům severokorejských propagandistů vlastně z charakteristik filmového dokumentu zbylo ve výsledném díle jen pramálo. Severokorejci totiž dohlíželi na všechno od vymýšlení scénáře a výběr protagonistů a lokací až po repliky, které mají „herci“ odříkávat. Kdyby Manskij s tímhle postupem souhlasil a podvolil se mu, natočil by vlastně tzv. mockumentary, neboli film, který má svou formou dokumentární snímek pouze připomínat, zatímco jeho obsah je zcela zinscenovaný. Šlo by tedy o film, který si na dokumentární jen hraje.
Tohle si Manskij nechtěl nechat líbit. Chtěl se, možná i kvůli své frustraci z nepovedeného autorského záměru, vrátit zpátky do role aktivního činitele celého tvůrčího procesu. Využil tedy možností, které mu filmařské řemeslo nabízí k tomu, aby poodhalil podmínky, v nichž musel jako filmař v Severní Koreji působit. Díky stále zapnuté kameře mohl divákovi ukázat práci severokorejské propagandy takřka v přímém přenosu. Sledujeme tak hlavní protagonisty, kteří se mezi scénami učí své role, stále opakují týž záběr a přijímají pokyny od severokorejského „režiséra“, jež je úkoluje, aby se více smáli či se tvářili radostněji. Proto není divu, že scény z „původního“ schváleného dokumentu působí strojeně, nahraně, někdy až dokonce banálně.
Avšak proč to všechno severokorejští pracovníci dělali? Jednoduše proto, aby filmaři nenatočili něco, co nebude v oficiální linii se severokorejskou propagandou či aby nějak jinak nepošpinili tamější režim. Severokorejci prostě hlídali, aby výsledek odpovídal tomu, jaký obraz do světa chtějí vysílat. Tento přístup by nás neměl nijak zvlášť překvapit. Každý stát se snaží ovlivnit, jak působí navenek. Rozdíl je jen v míře, kterou to dělá a jakou kontroluje produkci z jeho území pocházející. Ve světle faktu, že severokorejský režim je jeden z nejrepresivnějších, nejméně demokratických a nejvíce kontrolujících život svých občanů by nás tedy nemělo překvapit, jestliže striktně dohlíží také na filmovou produkci zahraničních filmařů. Pokud budeme k filmu Vitalije Manského přistupovat s tímto vědomím, jeho obsah už pro nás nebude tak šokující.
Míra kontroly nad filmaři by nás však měla přivést k zamyšlení – znamená to tedy, že podobným naaranžováním prošly také ostatní dokumentární filmy, které byly o životě v Severní Koreji natočeny? Máme tedy pochybovat o autentičnosti například i dokumentu A State of Mind, jehož námět se velmi podobá filmu Vitalije Manského ?. V něm filmaři také sledují každodenní život mladé dívky, gymnastky, žijící v Pchjongjangu a trénující na každoroční festival Arirang. Díváme-li se však na něj, neshledáváme, že by scény působily tak strojeně jako je tomu v případě Manského filmu. Nemůže to tedy znamenat například to, že pracovníci, kteří byli Manskému přiděleni, byli horlivější v plnění svých povinností nežli jejich předchůdci? Nebo to má znamenat, že se státní dohled nad zahraničními dokumentaristy v Severní Koreji přitvrdil? Takové a další otázky bychom si měli pokládat, zamýšlíme-li se nad severokorejskou propagandou.
„Nenáviďte své nepřátele a poslouchejte svého vůdce“
V této souvislosti je dobré si uvědomit, že v Severní Koreji existují tři směry propagandy. Americký odborník působící v Jižní Koreji Brian R. Myers, autor kontroverze vzbuzující knihy Nejčistší rasa: Jak Severokorejci vidí sami sebe a proč je důležité to vědět, rozděluje severokorejskou propagandu následovně: 1) vnitřní směr, jenž cílí na severokorejskou populaci a jenž je cizincům neznámý a nepřístupný, komunikují se v něm kanonická sdělení tvořící severokorejskou ideologii, vysvětlující mýtus národa a předkládající pravověrný světonázor; 2) vnější směr, který je také cílen na severokorejskou populaci, ale u něhož se předpokládá, že se dostane také k cizincům, jeho prostřednictvím jsou tudíž komunikována méně ortodoxní propagandistická sdělení; a 3) exportní směr, který je primárně zaměřen na cizince a nepředpokládá se, že se k němu dostanou naopak severokorejští obyvatelé, a mohou v něm tak být sdělována nezávazná a od oficiální linie se odchylující poselství. Každý z těchto směrů má nejen vlastní publikum, ale také specifické cíle, a není tedy divu, že se jednotlivé směry propagandy a jejich obsah liší.
Zatímco cizinec podle Myerse smýšlí o Severní Koreji jako o komunistické zemi vyznávající soběstačnost a řídící se v teorii i praxi principy ideologie Juche, Severokorejci chápu sebe a svoji vlast více v nacionálních, rasových a xenofobních konturách, nežli je u komunistického státu obvyklé. Jinými slovy, Myers tvrdí, že se Severní Korea důrazem na rasovou čistotu a postavu rodičovského vůdce, který tuto až dětsky naivní a neposkvrněnou rasu vyvede z nebezpečí, blíží více krajně pravicovým ideologiím fašistické Itálie a nacistického Německa, nežli socialistickým zemím bývalého východního bloku, které v duchu komunistické internacionály volaly „proletáři všech zemí, spojte se!“. Ve skutečnosti se Severní Korea s nikým spojovat nechce a zahraniční vztahy s ostatními je připravena rozvíjet jen do míry nezbytně nutné pro zajištění vlastního přežití.
Důkazy pro výše zmíněné lze částečně najít i na několika místech filmu. Z tohoto hlediska je nejzajímavější scéna ze Zin-miiny školní hodiny, v níž se děti učí memorováním příhodu ze života zakladatele státu Kim Ir-sena. Ten, podle vyprávění paní učitelky, již od mladistvého věku nenáviděl japonské okupanty Korejského poloostrova a přísahal, že je ze své vlasti v budoucnu vyžene. Předně by nemělo být pochyb, že se jedná o příhodu smyšlenou či minimálně upravenou tak, aby seděla do oficiálního ideologického kánonu, který je složen z různých epizod života Kim Ir-sena a jeho následovníků, jež jsou Severokorejcům vštěpovány s ohledem na jejich věk. Učitelka posléze dělá paralelu mezi Kim Ir-senovým bojem proti Japoncům a Kim Jong-unovým bojem proti Američanům.
Díky výkladu učitelky se divák ze scény dozví vlastně to, na čem je založena legitimita severokorejského režimu: Kim Ir-sen nenáviděl japonské okupanty, osvobodil od nich Korejský poloostrov a založil Severní Koreu, kterou v současné době před Američany a jejich loutkami (myšleno Jihokorejci) chrání jeho vnuk Kim Jong-un. Podle příkladu Kim Ir-sena tak mají všichni Severokorejci nenávidět své nepřátele a mají také následovat Kim Jong-una, jenž pokračuje v odkazu svého otce i děda. V obyvatelích je vyvoláváním historie a odkazováním na nepřátele vlasti nejen podporována loajalita pro zemi a vůdce, ale také zasévána dichotomie „my“ a „oni“ a živena nenávist vůči všemu cizímu. Tímto si režim zajišťuje loajalitu lidu, která je i přes represe stále dosti veliká. Jak uvádí jeden z nejrespektovanějších odborníků na Severní Koreu Andrej Lankov, mladý vůdce Kim Jong-un je mezi lidem oblíbený, a to z části i díky zlepšené ekonomické situaci země.
Skutečný stav věcí
Hladomor, který zemi sužoval v 90. letech a měl na svědomí okolo milionu obětí, je minulostí. Díky ekonomickým reformám, které zavádějí do formálně centrálně-plánovaného systému prvky tržního hospodářství, roste produktivita severokorejského zemědělství i třída bohatých obchodníků. Severokorejská ekonomika se dostala z červených čísel a od roku 2000 se její růst pohybuje s výjimkami okolo 1%. Výše HDP na osobu však dosahuje stále pouhých 1800 USD což je se sumou 37 700 USD v případě Jižní Koreji propastný rozdíl.
Pokud bychom však čekali, že s ekonomickým rozvojem přijde uvolňování společnosti, mýlili bychom se. Jak píše Lankov, Kim Jong-un je ještě represivnější nežli jeho otec a tak není divu, že stav severokorejských lidských práv je odsuzován řadou mezinárodních i národních rezolucí, které opakovaně přijaly mimo jiné Organizace spojených národů, Evropský parlament, Jižní Korea i Spojené státy. Už folklorem se stalo každoroční schválení rezoluce Radou OSN pro lidská práva, jež odsuzuje „systematické, rozšířené a závažné porušování lidských práv zahrnující mimo jiné potlačování svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání a svobody názoru, projevu a shromažďování, jež jsou vynucovány pomocí absolutního monopolu na informace a totální kontrolou organizovaného sociálního života, stejně jako svévolným státním dozorem, který prostupuje soukromé životy všech občanů“.
V únoru 2014 vydala speciální komise OSN pro vyšetřování stavu lidských práv v KLDR po ročním šetření svou zprávu, v níž na základě důkazů obviňuje severokorejskou vládu z tak rozsáhlého porušování lidských práv, jež naplňují povahu zločinů proti lidskosti a připomínají činy nacistického Německa. Přestože Severní Korea zprávu i její výsledky odmítla, v říjnu 2014 schválila OSN rezoluci podstupující severokorejský případ Mezinárodnímu trestnímu soudu, jenž má obvinění prošetřit.
Cílem je udržet si moc
Ptáme-li se, co je cílem tvrdé politiky Kim Jong-una je to především snaha udržet si kontrolu nad obyvatelstvem pomocí výše zmíněného monopolu na informace a přeneseně také na pravdu. Legitimita režimu je totiž postavena na obraně té správné a čisté „korejskosti“, která je dávána do kontrastu se zkorumpovanou a americké vládě poplatnou situací v Jižní Koreji. Jedním z motivů severokorejské propagandy je osvobození jihokorejských bratří trpících v područí amerického jha a znovusjednocení země pod vládou následovníků Kim Ir-sena, jemuž se již jednou poloostrov osvobodit podařilo. Aby bylo toto propagandistické sdělení stále účinné, musí v ní běžný Severokorejec věřit. Pokud však uvidí, že situace je ve skutečnosti poněkud jiná, ztratí režim legitimitu a následně i moc. A tomu se Kim Jong-un snaží zabránit všemi prostředky.
Taková je tedy realita, kterou se však severokorejský režim snaží překroutit k obrazu svému a především znemožnit vlastnímu obyvatelstvu konfrontovat léty vštěpovanou propagandu se skutečným stavem věcí. Zatímco Severokorejci mají jen málo možností, jak propagandistické manipulace prohlédnout, vůči zahraničnímu publiku jsou snahy režimu úspěšné asi tak, jak je to znázorněno v Manského filmu – přestože se propagandistická mašinérie snaží vytvářet iluzi „nejlepší země pod sluncem“, poučenému pozorovateli je jasné, že ta má do pravdy daleko.
Autor: Jan Blinka, PhD. student na Masarykovej Univerzite v Brne
