Čína se snaží po světě šířit svůj ekonomický vliv. Je ale její diplomacie dluhových pastí skutečným cílem, nebo zjednodušujícím narativem? A nepadá do pasti v některých případech právě sama Čína?
Jednou z častých kritik Číny v posledních letech je nařčení z toho, že země provozuje takzvanou diplomacii dluhových pastí (debt trap diplomacy) a predátorského půjčování. Podle této kritiky, která často zaznívá ze strany oficiálních představitelů Spojených států (i když prvenství v užití se přisuzuje indickému autorovi Brahmovi Chellaneymu), se Čína cíleně snaží půjčovat rozvojovým státům s vědomím, že nebudou mít schopnost své dluhy splácet. Tím se mají dostat do závislé ekonomické pozice vůči Číně, která následně na tyto státy může uplatňovat politický vliv. Podle kritiků chce Čína tímto způsobem zvyšovat své geopolitické a strategické postavení ve světě.
Pokud ale prozkoumáme akademické, analytické a investigativní zdroje, zjistíme, že neexistují důkazy, že Čína takovou politiku skutečně má. Na druhou stranu nelze pochybovat o tom, že čínské půjčky spoluvytváří dluhové problémy v mnohých částech rozvojového světa a specifický čínský přístup k rozvojové spolupráci může tyto problémy neúměrně zvyšovat. Stejně tak jsou na místě diskuse o tom, jaké strategické implikace z růstu čínské ekonomické přítomnosti a politického vlivu ve světě plynou. Pro střízlivou diskusi o těchto důležitých otázkách je ovšem potřebné opustit nepřesné a vysoce zjednodušující tvrzení, jako jsou právě ty o „dluhových pastích“.
Promyšlený strategický plán Číny
Na první pohled se může zdát, že o čínském strategickém zadlužovaní rozvojových států s cílem zvyšovat svoji přítomnost a vliv nemůže být pochyb. Od roku 2013 Čína realizuje svoji masivní iniciativu „Nové hedvábné stezky“, vyhlášenou prezidentem Si Ťin-pchingem, a její neviditelnějším aspektem jsou právě půjčky navázány na budování infrastrukturních projektů – čínskými dodavateli a často s využitím čínských materiálů a pracovní síly.
Práce s nepřesnými informacemi a závěry mohou vést k tomu, že Západ nebude schopen reagovat na skutečné výzvy, které ze strany Číny nepochybně přicházejí.
Podle studie neziskovky Center for Global Development patří mezi státy nejvíce ekonomicky ohrožené čínskými půjčky Džibutsko, Laos, Pákistán, Tádžikistán, Kyrgyzstán, Maledivy či Mongolsko. Studie americké neziskové organizace National Bureau of Economic Research identifikuje jako státy s největším poměrem čínských půjček v poměru k svému HDP také Kongo, Kambodžu, Království Tonga, Niger nebo Zambii. Tyto státy spojuje fakt, že sehrávají relevantní roli pro čínské zahraničněpolitické cíle, a dá se tedy předpokládat, že vysoká míra půjčování byla do určité míry výsledkem politických preferencí čínských státem (a komunistickou stranou) ovládaných věřitelů.
Například Džibutsko se stalo místem první a zatím jediné čínské zahraniční vojenské základny. Pákistán umožňuje Číně přístup k Indickému oceánu a je jeden z čínských nejbližších diplomatických partnerů. Laos a Kambodža jsou zase členy Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN) a jelikož v této organizaci disponují právem veta, představuji garanci pro Čínu, že ASEAN nebude protičínský. Celkově je možné vysledovat, že tyto státy mají přátelské vztahy s Čínou a jsou ochotny se často za Čínu postavit třeba při hlasováních v OSN.
Výše uvedené studie kromě toho ukazují, že Čína se stala jedním z nejdůležitějších globálních věřitelů a rychlost tohoto procesu je v poválečné historii bezprecedentní. Problémem je, že čínské půjčky jsou vysoce netransparentní, což ztěžuje schopnost sledovat jejich objem a podmínky, zvyšuje možnost korupčních praktik a celkově podporuje nedůvěru vůči těmto praktikám.
Srí Lanka jako typický příklad?
Nejčastěji uváděným příkladem domnělé čínské strategie predátorského půjčování se skrytými politickými záměry je Srí Lanka. Za vlády prezidenta Mahindy Rajapaksy (2005–2015) si země půjčila od Číny mimo jiné na výstavbu letiště a přístavu v rodném prezidentově městě Hambantotě na jihu ostrova. Předtím než se projekty začaly budovat ve spolupráci s čínskými firmami, byly zamítnuty jinými potenciálními institucionálními i státními věřiteli jako ekonomicky nerentabilní. Čínské banky půjčky ale bez delších okolků poskytly a čínské společnosti projekty vystavěly.
Dnes je letiště v Hambantotě, přezdívané „nejprázdnější na světě“, prakticky bez jakýchkoli letů. Přístav také zeje prázdnotou – navíc byl na 99 let pronajat Číně. Ze strategického hlediska má přístav pro čínské námořnictvo vysoký potenciál jako základna pro projekci vojenské moci v Indickém oceánu, což je strategie, o které se dlouho diskutuje jako o strategii „perlového náhrdelníku“ (string of pearls).
Je to složitější
Pokud se ale budeme detailněji zabývat případem Srí Lanky, zjistíme, že až tak jednoznačné to s dluhovou pastí být nemusí. Srí Lanka má skutečně velké problémy s dluhy, ale ty čínské představují jenom deset procent celkového zatížení. Největší část Srí Lanka dluží finančním trhům (39 procent), následují Asijská rozvojová banka se čtrnácti, Světová banka s jedenácti a Japonsko taktéž s jedenáct procenty. Čína tedy nepředstavuje ani největšího státního věřitele.
Ve skutečnosti se po volbách v roce 2015 a porážce Rajapaksy nová vláda rozhodla pronajmout přístav Číně jako jeden ze způsobů řešení celkového zahraničního zadlužení země. Podle některých místních zdrojů dokonce nejen suverenita, ale i vlastnictví přístavu zůstaly Srí Lance. Nešlo tak o takzvanou kapitalizaci pohledávky (debt-equity swap), tedy způsob splacení dluhu převodem (části) vlastnických práv na věřitele. Samotný dluh Srí Lanky vůči Číně rovněž nebyl odepsán a jeho část ve skutečnosti ještě ani nenabyla splatnosti.
Detailnější pohled na mnohé další části světa, které jsou často zmiňovány jako příklady čínských dluhových pastí, také vykresluje mnohem komplexnější obraz. Australský Lowy Institute publikoval zprávu, podle níž jsou tichomořské ostrovní státy sice v ohrožení dluhové udržitelnosti (nejvíce Tonga, Vanuatu a Papua Nová Guinea), definici dluhové pasti však nesplňují. Článek uvádí celkem čtyři podmínky, které by měly být naplněny, pokud by se o dluhové pasti mělo skutečně jednat. Čína – podobně jako na Srí Lance – nehraje rozhodující roli v zadlužovaní těchto států. Devadesát procent čínských půjček směřuje do států, které alespoň zatím nejsou vnímány jako rizikové.
Projekt na Univerzitě Johnse Hopkinse zkoumající vztahy Číny a Afriky zase na základě své databáze čínských půjček africkým státům a ve spolupráci s dalšími subjekty zkoumajícími čínské půjčky v Latinské Americe jednoznačně tvrdí, že důkazy pro politiku dluhových pastí neexistují.
Venezuela – věřitelská past?
Matt Ferchen z organizace Carnegie-Tsinghua Center for Global Policy popisuje konkrétní příklad Venezuely, která si podle dostupných zdrojů od Číny půjčila vůbec nejvyšší částky (více než šedesát miliard amerických dolarů od roku 2007) a v mnohých ohledech by měla představovat jasný příklad dluhové pasti – ideologicky a strategicky se jedná o autoritářskou zemi s nemalými nerostnými surovinami, která se upíná k Číně ve snaze vybalancovat vliv Spojených států. Venezuela se dnes nachází v hluboké ekonomické a politické krizi, ke které čínské půjčky pravděpodobně napomohly. Ovšem – a to je důležité – Čína z této situaci neprofituje politicky ani ekonomicky. Venezuela své vysoké půjčky nesplácí a spolu s politickými reputačními problémy tak stojí Čína před nepříjemnou volbou: udržovat Venezuelu nad vodou dalšími půjčkami a doufat, že se země opět postaví na nohy, nebo ji nechat svému osudu a obrovskou sumu odepsat jako nenávratně ztracenou.
Venezuela je extrémním příkladem země v hluboké krizí. Podobná problematická situace – jak pro Čínu, tak pro zadlužený stát – ale může potenciálně nastat i jinde, například v Pákistánu. I když dopady obrovského růstu čínských půjček v posledních letech ještě nejsou viditelné, už dnes tu máme různé příklady. Studie analytické společnosti Rhodium Group zkoumá čtyřicet států, které si od Číny půjčily a dostaly se do problémů se splácením. Zajímavým zjištěním je, že ve většině případů vyjednávání s Čínou to byly spíše právě dlužící státy, komu se podařilo uspět – Čína jim často dluh odpustila.
Z příkladu Venezuely i dalších států vyvstává otázka: kdo se vlastně ocitá v dluhové pasti – zadlužená země, nebo Čína jako věřitel? Čínské půjčky rozvojovým zemím byly ostatně kriticky vnímány i v samotné Číně: obyvatelé kritizovali svou vládu za „rozhazování“, a dokonce i prezident Si Ťin-pching mluvil o tom, že půjčky jdou často na problematické projekty. V tomto kontextu je vhodné připomenout, že v některých případech Čína poskytnout další půjčku odmítla – například ve Venezuele nebo v Zimbabwe. Pokud by politikou čínské vlády opravdu bylo stavění dluhových pastí, dalo by se očekávat jiné chování.
Dluhová past jako nejnovější narativ o Číně
Jak je možné, že se narativ dluhové pasti, přestože není podpořen pádnými argumenty, tak úspěšně rozšířil? Není to zdaleka poprvé, co se podobným způsobem velmi rychle rozmohl vůči Číně kritický pojem. Bjorn Jerdén ze Stockholmského institutu mezinárodních vztahů takto mapuje zrození a rozšíření narativu o čínské asertivitě, který shodně s A. I. Johnstonem z Harvardu vnímá jako nepřesný. Za důvod úspěchu tohoto diskursu považuje politizaci výzkumu Číny a jeho napojení na zahraniční politiku (zejména ve Spojených státech), takzvaný informační vodopád (tj. když média a komentátoři přebírají narativy bez ověření), preferenci tvorby nových teorií před testováním existujících, všeobecnou deziluzi z Číny a dominanci realistických přístupů v rámci mezinárodních vztahů, které vnímají Čínu jako hrozbu.
Zdá se, že narativu dluhových pastí, podobně jako dalším kritickým narativům o Číně, se bude dařit bez ohledu na to, zda se zakládají na pravdě, nebo ne. Jak vysvětluje profesorka Deborah Brautigam, lidé mají sklony výrazněji vnímat negativní zprávy a strach je velmi silný motivátor. Čínské aktivity v Africe, v rozvojovém světě a celkově růst Číny probíhá v kontextu zhoršujících se vztahů mezi Západem a Čínou a každá další negativní zpráva o Číně v mnohých lidech utvrzuje existující pocity a předpoklady.
Práce s nepřesnými informacemi a závěry však mohou vést k tomu, že Západ nebude schopen reagovat na skutečné výzvy, které ze strany Číny nepochybně přicházejí. Jak praví tradiční moudrost, která se vyskytuje mimochodem i ve starodávném čínském strategickém díle Umění války od Sun-c’: Poznej sebe a poznej svého soupeře.
Článok bol pôvodne publikovaný na portále A2larm.
Ilustračná foto: Flickr/BenGrantham, CC BY 2.0
