Se vší pompou se po dlouhých šestatřiceti letech v Pchjongjangu konal kongres Korejské strany práce, a to ve dnech 6. – 9. května. Již měsíce před vlastním zasedáním tohoto nejvyššího orgánu severokorejské vládnoucí strany, jimž kongres oficiálně je, probíhaly mezi experty a akademiky diskuse o možném obsahu této události, o posunu ve vládních politikách, změnách na klíčových postech či o rozsahu reforem, jež budou oznámeny.
Právě změnám v ekonomice bylo věnováno asi nejvíce pozornosti, spekulovalo se totiž, že by Kim Jong-un mohl ohlásit reformy směrem k větší liberalizaci ekonomiky podobající se těm, jimiž Čína prošla v 80. letech za vlády Deng Xiaopinga. Tuto možnost zmiňoval mimo jiné Ruediger Frank, uvádějíc, že protržními změnami by Kim Jong-un nastartoval hospodářský potenciál své země, která by se tak mohla zařadit po bok ostatním asijským tygrům. Prosperita a následně také mír na poloostrově by na sebe jistě nenechaly dlouho čekat.
Podobného oznámení se však účastníci ani pozorovatelé stranického kongresu nedočkali. Kim Jong-un byl ve svém tříhodinovém proslovu na podobná velkolepá oznámení skoupý. Sjezd naopak potvrdil směr, který země sleduje od nástupu současného vůdce k moci v roce 2011. Tím je především monolitické vůdcovství třetího z rodu Kimů a jím prosazovaná politika byongjin, tedy simultánní rozvoj hospodářství a jaderného programu.
Jaderných zbraní se nevzdáme
Jedním z hlavních poselství směrem k mezinárodnímu publiku bylo ujištění, že jaderné zbraně jsou a i nadále zůstanou pevnou součástí severokorejské obranné i zahraničních politiky, jíž se režim nehodlá ani přes pokračující sankce OSN vzdát. Severní Korea je však podle prohlášení Kim Jong-una zodpovědnou jadernou velmocí, a proto nepoužije těchto prostředků, pokud nebude sama obětí atomového útoku. Navíc je připravena podílet se na celosvětové denuklearizaci. Vlastních jaderných zbraní se vzdá až po té, co tak učiní také ostatní státy z jaderného klubu. Ve světle těchto prohlášení a především čtvrtého testu nukleární nálože z ledna letošního roku by nám tedy mělo být jasné, že tlak mezinárodního společenství na denuklearizaci KLDR nebude mít zamýšleného výsledku.
Kim ve svém projevu také potvrdil tradiční strategické cíle Pchjongjangu, jimiž je sjednání mírové smlouvy se Spojenými státy, stažení amerických vojsk z poloostrova a žádost na zastavení společných vojenských cvičení americké a jihokorejské armády. Jejich dosažení však brání krom jiného požadavek na unilaterální denuklearizaci, kterou podmiňuje Washington jakékoli jednání se svými severokorejskými protějšky. Potud „business as usual“. Otázkou však je, zda KLDR stále reálně počítá s prosazováním dalšího strategického cíle, kterým dlouhodobě bylo sjednocení poloostrova dle vlastních podmínek – tedy pohlcení jižní části severní. Z projevu Kim Čong-una je totiž možné usuzovat, že tento cíl mohl být upuštěn ve prospěch normalizace vztahů se všemi, i dříve znepřáteleními, zeměmi, které tak uznají současný režim jako legitimní a upustí od snah na jeho svržení.
Pozor na ekonomické reformy
Partajní kongres byl také nástrojem ještě pevnějšího ukotvení moci Kim Jong-una ve stranické i vládnoucí struktuře, a to mimo jiné prostřednictvím udělení titulu předseda Korejské strany práce a zvolení loajálních spolupracovníků do vrcholných stranických funkcí. Vlastně celý sjezd sloužil k tomu, aby účastníkům, domácímu publiku i mezinárodnímu společenství ukázal, že třiatřicetiletý vůdce třímá otěže moci pevně ve svých rukou a že za ním stojí strana i veřejnost. V tom je nutno spatřovat jeden z hlavních propagandistických smyslů této nákladné a pompézní události.
Přestože Kim Jong-un neoznámil rozsáhlé ekonomické reformy, představil stručně delegátům kongresu nový pětiletý plán rozvoje severokorejského hospodářství. Tím na sebe vzal pomyslnou zodpovědnost za vývoj ekonomiky a zlepšení životní úrovně, k němuž se Kim zavázal již v několika svých předchozích projevech. Nutno podotknout, že ke zvedání výkonosti severokorejského hospodářství již dochází, a to v důsledku dílčích změn směrem k privátní tržní ekonomice. Odhaduje se, že až padesát procent současného HDP Severní Koreji pochází z aktivit soukromého sektoru.
Avšak tržní ekonomika představuje pro režim, jeho legitimitu a kontrolu nad populací vážné ohrožení. Eroduje totiž monopol na pravdu a podrývá loajalitu, kterou lidé režimu i straně projevují. Do země se ve stále větší míře dostávají informace zvenčí a obyvatelé jsou konfrontováni s odlišnou verzí událostí, než je ta, jakou jim předkládá oficiální propaganda. Tomu se Kim Jong-un snaží zabránit tvrdou politikou i přísnějším střežením hranic s Čínou. Avšak jak uvádí zpráva Daily NK, v Severní Koreji sílí počet těch, kteří ovlivněni vlastní zkušeností s tržní ekonomikou a nárůstem informací o Jižní Koreji projevují vládnoucí straně čím dal menší loajalitu, což se projevilo i v jejich hodnocení stranického kongresu, na nějž se dívají jako na zbytečnou událost. Zatímco dříve byla strana a členství v ní viděna jako jediná možnost zajištění vlastní prosperity, lidé v posledních letech poznávají, že existují i jiné cesty k dosažení osobního prospěchu. Podobné tendence budou pravděpodobně s rozšiřováním tržně-obchodních vztahů sílit, a tak je opatrnost režimu při zavádění hospodářských reforem na místě. V zájmu vlastního přežití režimu je tedy udržet si kromě faktické moci také legitimitu v očích vlastní populace, k čemuž slouží mimo jiné i události podobné nedávno skončenému stranickému kongresu.
Jan Blinka
Autor je PhD. student Mezinárodních vztahů na Masarykově univerzitě v Brně. Dlouhodobě se zaměřuje na studium Severní Koreji a bezpečnostních vztahů na Korejském poloostrově.
