Amerika hází Evropu přes palubu, Peking vycítil příležitost. Je načase přehodnotit vztahy s Čínou?

Přestože přístup Spojených států a Evropské unie k Číně nebyl v posledních letech zcela totožný, během prezidentského období Joea Bidena nastalo výrazné sbližování postojů a došlo i na užší koordinaci. Obě strany se soustředily na snižování rizik spojených s čínskými aktivitami, včetně ochrany kritické infrastruktury a omezování čínských ambicí stát se technologickou supervelmocí.

Rovněž začaly aktivně řešit výzvy spojené s čínskou „nadměrnou kapacitou“ v oblasti zelených technologií a dalších klíčových odvětví, která ohrožuje evropský průmysl.

Zatímco geopolitická soutěž s Čínou zůstává prioritou i pro Trumpovu administrativu (přestože postoje některých klíčových představitelů jsou nejednoznačné a jejich zájmy sporné), její přístup k Evropě se zásadně změnil. Zdá se, že transatlantická jednota v otázce Číny již pro USA není klíčová.

Místo toho se do popředí vzájemných vztahů dostávají obchodní deficit a evropská závislost na americkém obranném deštníku. Washington vnímá své evropské spojence spíše jako břemeno, které se nedokáže postarat o vlastní bezpečnost a naopak odčerpává americké zdroje. Spojené státy nyní očekávají, že evropští členové NATO převezmou větší odpovědnost za svou obranu, navýší výdaje v rámci transatlantické aliance a z USA sejmou břímě „starosti“ o Ukrajinu.

Po Trumpových výhrůžkách Dánsku kvůli Grónsku a provokativním výstupu J. D. Vance na Mnichovské bezpečnostní konferenci přišla další studená sprcha. Američané nepřizvali Evropany k vyjednávacímu stolu s Ruskem v Saúdské Arábii. Nová Trumpova administrativa během několika týdnů prolomila mezinárodní izolaci Ruska, její představitelé dokonce opakují ruské dezinformace a zdá se, že ve snaze uzavřít dohodu jsou ochotni přinutit Ukrajinu k přijetí podmínek blížících se spíše kapitulaci.

Tento obrat signalizuje snahu o takzvaného „obráceného Kissingera“ z roku 1971 – tedy o normalizaci vztahů s Ruskem s cílem oslabit jeho vazby na Čínu. Tento přístup však ukazuje zásadní nepochopení strukturální podstaty čínsko-ruského vztahu: zatímco Rusko potřebuje Čínu pro své přežití, Čína se bez Ruska obejde mnohem snáze.

Úspěch amerického prezidenta Richarda Nixona tehdy spočíval ve využití již existujícího rozkolu v čínsko-sovětských vztazích, zatímco dnešní úroveň spolupráce mezi Čínou a Ruskem je nesrovnatelně pevnější. Od počátku války na Ukrajině se jejich partnerství prohloubilo v klíčových oblastech, včetně bezpečnosti a energetiky. V roce 2023 dosáhl vzájemný obchod 240 miliard dolarů, přičemž Rusko se stále více spoléhá na Čínu jako klíčového odběratele ropy a plynu.

Čína nemíní promarnit šanci

Zatímco transatlantické vztahy procházejí hlubokou krizí, v Evropské unii se stále častěji ozývají hlasy volající po užší spolupráci s Čínou. Peking si je velmi dobře vědom této jedinečné příležitosti a nemíní ji promarnit. Na Mnichovské bezpečnostní konferenci byla tato snaha zřetelná – čínský ministr zahraničí Wang I se setkal s několika evropskými lídry, přičemž Čína ani nemusela vyvíjet zvláštní úsilí, aby působila jako atraktivní partner.

V kontrastu s konfrontační rétorikou amerických představitelů se čínská delegace prezentovala jako zdroj stability v turbulentních dobách a jako zodpovědný aktér apelující na respektování norem a zásad OSN. Paradoxně to nyní nejsou Američané, ale právě Číňané, kdo volá po tom, aby Evropané měli své místo u vyjednávacího stolu.

Peking vůči EU teď přichází s nabídkou prohloubení vztahů a větší spolupráce. „Čína vždy považovala Evropu za důležitý pól v multipolárním světě. Jsme partneři, nikoli rivalové. Čína je připravena spolupracovat s evropskou stranou na posílení strategické komunikace a vzájemně prospěšné spolupráci,“ prohlásil Wang I v Mnichově.

Čínsko-evropské vztahy se v posledních letech spíše zhoršovaly. Důvodem bylo nejen nezvládnutí pandemie a agresivní diplomacie Pekingu v jejím průběhu, ale také čínské sankce na evropské zákonodárce a následné zmrazení investiční dohody ze strany EU. Dalším klíčovým faktorem byla podpora ruského režimu ze strany Číny a rostoucí napětí v obchodní oblasti, kdy začal příliv levných čínských baterií, elektrických vozidel či solárních panelů ohrožovat evropský průmysl.

Nyní však do této rovnice vstupuje nový faktor – americký odklon od Evropy. Nabízí se tak otázka, zda nenastal čas přehodnotit vztahy s Pekingem.

Španělský ministr zahraničí José Manuel Albares je přesvědčen, že by EU měla razit vlastní politiku vůči Číně a nenásledovat „konfrontační postoj Trumpovy administrativy“. Jiný vysoký španělský představitel uvedl, že si „nebudeme vybírat stranu“ mezi USA a Čínou. Španělsko se snaží přilákat do země čínské investice, a je tak v rámci EU zastáncem smířlivějšího přístupu vůči Číně.

Závan pragmatismu pronikl i mezi dlouhodobě jestřábí politiky. Na Mnichovské bezpečnostní konferenci se český ministr zahraničí Jan Lipavský setkal se svým čínským protějškem, což bylo první setkání šéfů diplomacií obou zemí po osmi letech. Ivan Korčok, bývalý slovenský ministr zahraničních věcí a dnes politik z řad prozápadně orientovaného Progresivního Slovenska, mezitím otevřeně volá po užší spolupráci s Čínou.

Šéfa Evropské komise Ursula von der Leyen mnohé překvapila, když na Světovém ekonomickém fóru v Davosu pronesla celkem smířlivý projev vůči Číně a zdůraznila, že „musíme s Čínou jednat konstruktivně a hledat řešení v našem společném zájmu“.

Stejný postoj zopakovala na setkání s evropskými velvyslanci v Bruselu na začátku února: „Budeme i nadále snižovat rizika v našem ekonomickém vztahu, jak jsme činili v posledních letech. Zároveň je zde však prostor pro konstruktivní dialog s Čínou a hledání řešení v našem vzájemném zájmu. Věřím, že můžeme najít dohody, které by mohly dokonce rozšířit naše obchodní a investiční vazby. Je to tenká linie, po které musíme kráčet.“

Postoj vůči Číně jako vyjednávací páka

Těmito vyjádřeními se von der Leyen pravděpodobně snaží vyslat signál do Washingtonu a využít evropský postoj vůči Číně jako vyjednávací páku ke zmírnění americké celní politiky vůči Evropě. Tyto jemné narážky však na Trumpovu administrativu s největší pravděpodobností nezapůsobí. Spojené státy už dlouhodobě považují evropskou politiku „de-riskingu“ vůči Číně za čistě deklaratorní a nedostatečnou. Kdyby se EU přiklonila k Pekingu, pouze by tím potvrdila americké pochyby, aniž by z toho sama získala výhody.

V kontextu klesající geopolitické relevance Evropy a jejího technologického zaostávání za Spojenými státy a Čínou je logické uvažovat nad tím, zda si EU může dovolit krizi ve vztazích s oběma mocnostmi a obchodní válku na dvou frontách. Některé evropské ekonomiky navíc budou americkými cly výrazně zasaženy a vzhlížejí právě k Pekingu jako k možné ekonomické záchraně.

Představa, že by Evropa mohla těžit z užších vztahů s Čínou, je však iluzorní. V evropské debatě se opakovaně objevují hlasy, které věří, že je možné přenastavit obchodní vztahy s Pekingem směrem k větší reciprocitě a lepšímu přístupu na tamní trh. Už před dvěma lety však bývalý prezident Obchodní komory EU v Číně Jörg Wuttke varoval: „Evropa si musí zachovat otevřený trh, ale už si nemůže dovolit pokračovat v naivním přístupu ve vztazích s Pekingem.“

Politika snižování závislostí a zavádění mechanismů k ochraně trhu před nekalými netržními praktikami nevznikla jako projev loajality vůči USA, ale jako nutná reakce na reálná rizika ohrožující Evropu. Ochlazení transatlantických vztahů proto nesmí být důvodem k opuštění této strategie. Naopak je nezbytné v ní pokračovat, systematicky ji posilovat a rozšiřovat nástroje Evropské unie v oblasti ekonomické bezpečnosti.

Kde leží evropské zájmy?

Kromě absence skutečných ekonomických výhod z bližšího vztahu s Čínou nesmíme zapomínat, že Čína nadále umožňuje Rusku vést válku, která pro Evropu představuje existenční hrozbu. Dosavadní vývoj jasně ukazuje, že jakákoliv představa o tom, že by EU mohla přimět Peking k omezení podpory Moskvy, je naivní.

„Čína je největším dodavatelem zboží dvojího užití a citlivých položek, které podporují ruskou vojenskoprůmyslovou základnu a které se nacházejí na bojišti na Ukrajině,“ připomněla šéfa evropské diplomacie Kaja Kallas před několika dny.

To samozřejmě neznamená, že by spolupráce s Čínou měla zcela ustat. EU nadále vnímá Peking ve třech rovinách – jako partnera, soupeře a rivala. Globální výzvy, jako jsou veřejné zdraví či boj proti klimatickým změnám, nelze bez Číny efektivně řešit. Je však nezbytné tuto spolupráci omezit na konkrétní oblasti, kde lze realisticky očekávat
pokrok, a zároveň si zachovat obezřetnost.

Nejlepší, co může Evropa udělat pro posílení svého postavení vůči USA a Číně, je zachovat si vlastní přístup k mezinárodnímu dění a rozvíjet strategickou autonomii. Klíčové je investovat do obranyschopnosti a technologických kapacit. Je však zřejmé, že v současném světě soupeřících velmocí a rostoucích mocenských tlaků EU ztrácí geopolitický význam.

Aby se dokázala postavit narušování mezinárodního řádu, musí posilovat spolupráci s dalšími demokratickými partnery, aktivně budovat koalice menších a středně velkých států v mezinárodních fórech, přicházet s atraktivními nabídkami pro země globálního Jihu a důsledněji aplikovat své proklamované hodnoty a principy
v zahraniční politice.

Stručně

• Prohlubující se trhliny ve vztazích mezi Spojenými státy a Evropskou unií vedou některé evropské země k úvahám o posílení vazeb s Čínou.
• Peking cítí příležitost, chce změnu přístupu USA k Evropě během Trumpovy administrativy a její dopad na transatlantickou jednotu využít.
• Posílení vztahů mezi EU a Čínou včetně obchodních a geopolitických aspektů má ale velká úskalí.
• Evropa se nesmí vázat na Čínu, musí si zachovat strategickou autonomii, investovat do své obranyschopnosti a technologických kapacit.